Prázdninové postesknutí

Polovina letních prázdnin je za námi a za námi je i polovina táborů s Klikou. Pobytový a mnoho příměstských. Léto je kliková „sklizeň“ na zážitky, na pozitivní energii, na legraci i na děti.

Čím déle se pohybuji v této branži, tím více si uvědomuji, že není dítě jako dítě, není rodič jako rodič. Před několika lety jsem si uvědomila, že není každý pro Kliku a Klika není pro každého. Záleží na našich společných průsečících, aby vše klapalo.

Hodně nedorozumění po táborech pramení z přehnaného očekávání rodičů, někdy i dětí. Nicméně děti tolik očekávání nemají, protože jim je hodně vsugerovávají rodiče svým vyprávěním o tom, co se bude na táboře dít … resp. O tom, co si rodiče „myslí“, že se bude dít. Rodiče totiž buď hodně čtou nebo nečtou vůbec – takže si na základě informace z webu vysní tábor pro své dítě, aniž by se zeptali, jak vše probíhá nebo co si pod danými informacemi mají představit. Chtějí dokonalý servis za své peníze – bezpečí, skvělé jídlo, perfektní program, věčně usměvavé a profesionální vedoucí – na naše děťátko se nikdo nebude mračit – cenné odměny, výlety, vstupy a ještě něco navíc… a to vše za cca 70 Kč na hodinu, což při cenách hlídání dětí je zhruba polovina (ne li třetina) a je tam jeden na jednoho.

Chápu rodiče, jsem také rodič, který má 4 děti a chtěl v době jejich růstu tábor, který by je rozvíjel a děti byly hlavně spokojené. Nicméně se nám doba proměňuje. Volnočasové spolky rostou jako houby po dešti a spíše než na kvalitu lidí, kteří s dětmi pracují a na potřeby dítěte, se hledí na náplň, která musí být dostatečně atraktivní – nejlépe jinde než tam, kde se tábor fyzicky koná. Přitom právě lektoři jsou základ toho, že se tábor vyvede. Jejich nasazení, empatie, schopnost naladit se na skupinu, volba aktivit a téma tábora, dobrá motivace a schopnost zapojení „všech“ dětí je základem dobrého tábora. (O lektorech až zase příště)

Čím dál častěji jsem svědkem toho, jak jsou děti odpojené od vlastní reality, od svého těla, od svých prožitků. Jsou stále úkolovány maminkami, které jim v dobré víře říkají, co a kde mají, kdy si to mají vzít, zda je jim teplo nebo zima… tyto informace přicházejí průběžně a v dobré víře, že dětem pomáhají, ale opak je pravdou. Jak si mají děti uvědomit, co se kolem nich děje, když jim někdo říká, co se děje? Děti jsou servisované v každé chvíli a když se mají na táboře postarat o to, co si mají vzít na sebe, nebo co mají k svačině, často ani nepoznají svoje věci. A to nemluvím o táborech pro malé předškoláky, které také pořádáme, ale o táborech pro děti školního věku, které by měly být zvyklé na to, že se o své věci starají samy.

Často je to znát u postřehových či u paměťových aktivit, kdy děti nejsou schopné usledovat, jaké je zadání, nebo co se změnilo, protože se na to nesoustředí. Ony totiž nemusí, protože to za ně vždy někdo udělá, někdo jim poradí. Jsme potom svědky toho, že děti tápou u jednoduchých hledacích her nebo her, kdy si mají něco pamatovat. Také se mi stává, že děti neumí hrát hry, protože je s nimi nikdo nehraje. Neznají pravidla, neumí je vysvětlit nebo prostě neumí žádné hry hrát. Jak je to možné? Jednoduše. Nikdo s nimi hry nehraje. Ve škole se učí, v družině se děti posílají na jednotlivé kroužky a ve školce se edukuje a ven děti samotné nechodí, aby se zabavily a společně s ostatními dětmi čelily nudě vlastním hraním her nebo jen třeba vymýšlením hovadin.

Z dětí jsou malí dospělí, které chtějí mít raději mobil s aplikacemi než si hrát venku s míčem. Vrchol potom je, když se dítě na výletě bojí loupežníka, který je obrázkem v tabletu a o trpaslíkovi ze dřeva, který s nimi „jako“ mluví, ve čtyřech letech řeknou, že je to jenom loutka ze dřeva. Je to smutné, kam nás naše doba dostává. Nicméně v Klice jdeme pořád cestou her a hraní si na jako a tvořivá dramatika nám často otevírá možnosti hraní si, kde děti mobil ani tablet nepotřebují a připustí, že si můžeme hrát i jinak.

Tohle je základ, který potřebuje znát každý rodič, který své dítko do Kliky dává – na jakoukoliv akci či tábor – v Klice jsou děti dětmi ne malými dospělými, ale stále dětmi, která mají jasná pravidla, jasné úkoly, jasná zadání. Jasná práva, ale i povinnosti. V Klice nejde o hlídání dětí, ale o koncepční program s náplní, která někam směřuje, i když si o tom může rodič myslet cokoliv. Vše komunikujeme se světem, jak nejlépe dovedeme, nicméně jsme stále jen lidé, kteří dělají svoji práci s nadšením a láskou.

Děti bereme, jako partnery, ale nikoliv jako Bohy. Když mi rodič řekne, že jeho dítě je citlivá duše, kterou nemám vychovávat, ale pouze bavit, neb jsem volnočasová organizace, musím se zasmát. Kdo není citlivá duše? Každý z nás má cit. A já pro změnu nejsem „šašek“ na hraní. Proto se v Klice převážně setkáváme s rodiči a dětmi, kteří jsou stejně naladěni a s některými se již po táborech, díky bohu, nesetkáme.

A jaký je závěr tohoto prázdninového postesku? To, co bylo řečeno na začátku. Klika není pro každého a každý není pro Kliku.